K vodě jsme chodily do krásné zátoky, kde bylo dost ježků, ale moře bylo čisté a klidné. Hlavně tam skoro nikdo nebyl, tak jsme měly klídek. Nejvíc se nám tam líbil bar Mocca, do kterého jsme se každý den našeho pobytu vracely. Jejich vegeburgery byly senzační a koktejly taky věděli jak ušejkovat.

Jeden večer jsme si zajely do hlavního města ostrova Krk – Krk. Město bylo nádherný. Úzké uličky, malé baráčky, ta vůně toho jídla z každého rohu. Krása. Celou dobu jsme ale měly hon za nějakým smaženým street foodem. Ten jsme ale nakonec našly. Je to celkem těžký úkol, protože podél pobřeží se linou jen samé noblesnejší restaurace, na které se stojí fronty a na to my moc nejsme. Pak tam bylo celkem dost kebabů a sendvičů. Až na jeden. Smažené kalamáry. To je to po čem jsme šly. Bylo to geniální zakončení dne ve městě Krk, který si nás získal.

Jelikož máme v plánu ještě trochu cestovat, musely jsme se tedy s celým ostrovem Krk rozloučit. Neplánovaly jsme zůstat tak dlouho, ale Krk se nám tak zalíbil, že to zkrátka jinak nešlo.

Po pár hodinách velmi strmého stoupání jsme konečně dorazily na chorvatské hranice. Hned za hranicemi, které jsou položeny celkem vysoko, se nám otevřel výhled na moře obklopené kopci. Za pár kilometrů jsme minuly benzínku ze které byl krásný výhled, a protože už bylo dost pozdě rozhodly jsme se vrátit zpátky a zakotvit to přes noc tam.

Ráno jsme se rozhodly, že jako první zkusíme dojet na ostrov Krk. Cesta trvala okolo hodiny. Na ostrov Krk vede most, který je zpoplatněný. My jako větší dodávka jsme zaplatily 51 HRK. Na navigaci jsme měly nastaveno dojezd k pláži Oprna u města Baška. Cesta tam byla strašná. Všechno vedlo přes vysoké kopce, což pro naší káru není zrovna ideální, ale cestou jsme potkávaly spoustu cyklistů, kteří nás zpomalovali, a to pak pro nás bylo ještě horší. Když vidíme v dálce kopec Káťa na to šlápne jinak bychom zůstaly stát uprostřed kopce. Nicméně jsme se tam dostaly. Zaparkovaly pod olivovníky s myšlenkou, že tam přespíme. Zkratkou jsme došly na pláž. Krásná, čistá, malá, skrytá … nudapláž! Nenechaly jsme se rozhodit a přelezly jsme na druhou stranu, kde jsme našly perfektní spot – byla to pláž ke kempu, ve kterém my jsme ale nebyly. Odpoledne nám do auta nalítalo tolik much, které nás kousaly, že jsme byly nucené odjet, a tak nás čekal ten stejný krpál.

Nějak jsme se dostaly do městečka Pinezići. Vzaly jsme to hned na pláž. Nikdo na pláži nebyl a to bylo teprve šest hodin večer, ale plážový bar byl otevřený což pro nás bylo super, protože jsme byly hladový. Po jídle se nám naskytl krásný západ slunce. Myslely jsme, že to zakempíme na parkovišti, ale byl tam zákaz přenocovaní a my nechtěly riskovat pokutu, a tak jsme se večer rozhodly ubytovat v místním kempu.

Jsme hrozně happy po tom všem, že jsme dorazily až do Chorvatska. A teď už je nám všechno jedno, hlavně že máme beach bar. 

Vyjely jsme v neděli 9. září kolem třetí hodiny odpolední. Náš cílový bod pro tento den bylo jezero Traunsee u městečka Gmunden v Rakousku. Nechtěly jsme se hnát zbytečně až moc daleko vzhledem k tomu, že brzo byla tma. Kolem osmé hodiny večer jsme byly konečně na místě. Našly jsme si fajn parkování pár minut od centra. Hned jsem vytáhla plynovou kartuši a začala vařit večeři, která mi zabrala 2 minuty ohřátím obsahu plechovky.

Ráno jsme vyrazily do centra, které ale nebylo zrovna blízko. Cesta vedla ale podél jezera, a tak jsme si to užívaly. Po celou dobu jsme hledaly nějakou pekárnu, kde si můžeme objednat i kafe s sebou, ale všude bylo zavřeno a napsáno na dveřích „Montag – Ruhetag“. A nám došlo, ze najít kávu nebude jen tak. Kafe jsme našly až na zpáteční cestě k autu u benzínky. Stál tam malý stánek s kávou, který nám zachránil ráno. A já si mohla oprášit svou němčinu, kterou bych možná ani němčinou nenazvala.

Jako dnešní cílový bod jsme si zadaly chorvatskou Rijeku. Rakousko máme za sebou a právě se nacházíme ve slovinské Ljublaně. Tankovaly jsme v Čechách plnou nádrž a ručička lítá nahoru a dolu zhruba okolo poloviční nádrže, a to jsme si celkem zastoupaly do kopců. Nejvyšší místo, kam jsme dneska šplhaly s károu bylo až do výšky 1.250 metrů nad mořem. Kdyby to šlo s palivem takhle dál, tak by to bylo supra, jelikož nás silniční poplatky stály už majlant. 

Dnes ráno si přijel mechanik pro hlavu motoru a domluvilo se co vše bude potřeba objednat a zakoupit, aby se na nic nezapomnělo a my mohly odjet co nejdříve. 

Dopoledne jsme se vydaly na koloběžky, abychom si udělaly den trochu krásnější. Ujely jsme okolo sedmi kilometrů, ale některé úseky se zdály nezdolatelné. Naše trasa vedla jak přes louky, lesy a polní cesty, ale také okolo rybníků. Slunce nám po celou dobu jen zářilo, a tak nás to krásně dobilo. 

Jestli se u opravy nezjistí ještě větší závady a vše půjde tak jak má, mohly bychom už v sobotu ráno/dopoledne vyrazit. Vzhledem k tomu, že jsme pár dní za našim plánem, musíme ho trochu upravit. Ale i tak nám zbývá ještě spoustu času. 

Den první byl pro nás velmi zátěžový. Z Medvědic jsme vyrazily něco málo po poledni. Nastavily jsme si na navigaci cílový bod Národní park Gesäuse v Rakousku. Ukazovalo nám to dojezd do cíle okolo šesté hodiny večerní. To by bylo pro nás akorát, ráno bychom vyrazily na túru a poté bychom se přemístily na další spot. 

To se ale nestalo. 

Pár kilometrů na dálnici č. 3 za Sezimovo Ústím nám začalo kouřit auto a blikat kontrolka chlazení. Auto jsme tedy odstavily a zabezpečily. Otevřely jsme poklop k motoru a celé to syčelo, prskalo a kouřilo se z toho. Zavolaly jsme Kačí taťkovi, který na našem autíčku dlouhé týdny pracoval, abychom se ho zeptaly co s tím. Naštěstí okolo nás jela údržba dálnic, technici vyskákali z auta a pomohli nám dolít destilovanou vodu a odvedli nás z dálnice do blízkého městečka Soběslav. Večer jsme zkontaktovaly automechanika, který měl dílnu poblíž, jestli se nám na to podívá. „Přijďte ráno v osm hodin, budu vás čekat“ řekl. Byly jsme zaparkované u řeky Lužnice na celkem pěkném místě. Jelikož jsme měly spoustu volného času, šly jsme na obchůzku města Soběslav. Večer jsme šly spát s dobrým pocitem, že se nám na to technik podívá a pojedeme dál. 

Ráno čekáme v servisu na mechanika. Mechanik přišel, podíval se a řekl že na to nemá čas. „Měl bych čas příští pondělí.“ Jen jsme se na sebe tak podívaly a mlčely. „Zkuste se zeptat vedle v dalším servisu, uvidíte.“  Čekaly jsme další chvíli až dorazí majitel dalšího servisu. Kačí se za nim vydala. Když přicházela viděla jsem v očích stejnou naději jako předtím. „Prý by se možná na to mohl podívat, ale neví jak dlouho by mu to trvalo, třeba týden až dva!“ Jedna zpráva lepší než druhá. Dostaly jsme nějaké tipy na okolní techniky. Dostaly jsme ale tu samou odpověď: JSME PŘEPLNĚNI. A tak jsme seděly v autě s nadějemi nulovými. Až nakonec zavolal Kačí taťka. 

Vydaly jsme se tedy do 30 kilometrů vzdálené vesničky. Po cestě jsme viděly spoustu krásných míst a nádherné přírody. Taťka na autě pracuje a zkouší kde je závada. Nejspíš to ale bude závada v těsnění hlavy. 

Jestli dojedeme až tam kam jsme chtěly nevíme, ale každopádně strávíme pár dní v krásné přírodě na Vysočině a naše plány si nenecháme ničím pokazit, tak nám držte pěsti.